Jako malá jsem milovala film Zachraňte Willyho. Příběh
malého kluka, který má za nejlepšího kámoše kosatku jsem hltala i několikrát za
den. Záviděla jsem mu, že se s ní může koupat, šlapat jí po hlavě, sahat
jí do tlamy. A závěrečná scéna? To ani komentář nepotřebuje. Mamka mi říkala,
že nemůžu mít taky kostku, že se nám do vany nevejde a nemůžu s ní ani
plavat jinde, protože u nás kosatky nežijí a k oceánu to máme daleko.
Prostě zbourala mi moje představy stejně, jako když mi vysvětlila, že kreslenou
postavičku z večerníčku si nemůžu vzít za manžela, až budu veliká. Říkala,
že si jednou moje dětská láska najde taky nějakou kreslenou postavičku a bude
bydlet s ní. Jsem už dávno dospělá a Krteček je stále sólo, tak já nevím.
Pak v televizi běžel seriál Můj přítel delfín a bylo
jasno. Zrodil se další sen. Tentokrát tak pevný v základech, že ho ani
vysvětlování nedokázalo zničit. Plávání s delfíny! Už jsem byla tak blízko
při dovolené v Tunisu. Bohužel delegátka pro můj sen moc pochopení neměla.
Navštívila jsem delfinárium, ale po skončení programu jsem měla jen půl hodiny
do odjezdu autobusu zpět na hotel a přede mnou bylo tak 150 lidí.
(obrázek z historie blogu. Prostě mi to vkládání nefunguje)
Nová naděje přišla spolu s mailem
DELFÍNI V PRAZE!
Vstupenka mizela jedna za druhou a já trnula, že mi peníze na účet nepřijdou
včas, ale štěstí mi přálo a já teď už vím, že 25. května se mi splní sen!
Hezké, gratuluju :-))
OdpovědětVymazatDěkuju. Snad to splní moje očekávání.
Vymazat